Krátká historie

Translokační plány židovských obydlí v zemích koruny České z let 1727–1728 představují soubor neobyčejné hodnoty, podávající spolehlivý obraz vnitřního rozvoje sídel a jejich topografii a dokumentující mimo jiné hospodářský a sociální stav židovského obyvatelstva v českých zemích. Na základě komparace s dalšími prameny a především s indikačními skicami Stabilního katastru je možné do jisté míry vysledovat vývoj židovského osídlení v rozmezí více než jednoho století (do poloviny 19. století).

Vznik plánů souvisí s vydáním tzv. translokačního či přesidlovacího reskriptu, který vydal v roce 1726 Karel VI. a týkal se přesunů již usedlých obyvatel. Podstata reskriptu spočívala v určení míst, vymezených židovskému obyvatelstvu k jeho pobytu, v odstranění židovských domů a obydlí v blízkosti křesťanských kostelů, oddělení židovských sídlišť od jednotlivých měst a obcí vůbec, včetně stanovení konkrétních podmínek týkajících se podoby již existujících staveb i těch nově budovaných. Židovské obyvatelstvo mělo být v dostatečné vzdálenosti od kostelů či míst, jimiž procházela v době křesťanských svátků církevní procesí, ve snaze předejít potenciálním vzájemným konfliktům. Nejčastější a nejjednodušší řešení, na jehož hladký průběh měla dohlížet příslušná vrchnost, spočívalo v postavení vysoké zdi, ve snížení vysokých či přesněji okolí převyšujících židovských staveb a dále v zazdění oken židovských domů orientovaných proti kostelu. Během velkých církevních svátků, slavností, při procesích, či přenášení nejsvětější svátosti, se rovněž mělo dbát na to, aby po celou dobu konání slavnosti, či dokud nebylo procesí mimo dohled, byla okna v židovských domech a krámech uzavřena.

Zásadním počinem v souvislosti se zahájením plnění nařízení reskriptu a s jeho uváděním do života bylo pořízení více než dvou set plánů českých a moravských lokalit a dále slezské Osoblahy. Je potřeba však připomenout, že tyto plány nejsou jediným svědectvím. Zpravidla v souvislosti s řešením nejrůznějších sporných otázek mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem, byly obdobné plány (zpravidla ve formě jednoduchých skic, náčrtů) vyhotovovány i v letech následujících (bezmála až do josefínských reforem), s odvoláváním se na znění původního reskriptu.

Díky činnosti zemských a vrchnostenských úřadů v Čechách i na Moravě se dodnes dochovalo 149 translokačních plánů z let 1727–1728. V souvislosti s nařízeními vyplývajícími z translokačního reskriptu lze však předpokládat existenci dalších plánů ve fondech oblastních a šlechtických archivů či v jiných paměťových institucích.

Plány českých obcí s vyznačením židovských obydlí z první poloviny 18. století, uložené v počtu 98 kusů v Národním archivu, byly původně uloženy v registratuře Starého českého místodržitelství a odtud se dostaly do fondu Stará manipulace. Po zrušení místodržitelství přešly dokumenty do správy Archivu země České, Archivu ministerstva vnitra a posléze do Státního ústředního archivu. Dnes jsou plány součástí Sbírky map a plánů Národního archivu.

Plány moravských měst a obcí v počtu 45 kusů, uložené v Moravském zemském archivu v Brně, byly původně pravděpodobně součástí archivu tribunálu, dále Moravskoslezského gubernia, Moravského místodržitelství a posléze Zemského úřadu.

Ve Slezsku v Zemském archivu v Opavě je uloženo jen šest plánů, a to pro lokality Osoblaha a Lipník nad Bečvou. V případě Lipníka nad Bečvou jde o další originály dvou plánů, které byly zaslány správou panství tribunálu a dnes tvoří součást souboru uloženého v Moravském zemském archivu v Brně.

Dochované translokační plány židovského osídlení dodnes přinášejí znaky dokumentující tzv. paměť krajiny. Budovy a objekty zobrazené na plánech vytvářely a dodnes sehrávají výraznou roli při představě obrazu kulturní krajiny v 18. století. Vedle přirozeného začlenění do krajiny se mnohdy setkáváme se snahou o projektování velmi propracovaných urbanistických komplexů s přímým i nepřímým napojením na sídlo panství. Tyto snahy jsou patrné na prezentovaných plánech spolu s dalšími stavebními i architektonickými prvky. Plány tak přinášejí pohled na podobu české krajiny v období odeznívající renesance a probíhajícího baroka. Výše uvedené důvody, ale i řada dalších, stály za rozhodnutím prohlásit je za archivní kulturní památky. Zároveň probíhá jednání o jejich zápis do registru Paměti světa UNESCO, kde by zastupovaly ojedinělý kartografický soubor.