Odvětvové informační středisko a Zeměměřická knihovna VÚGTK 250 66 Zdiby 98, tel. +420 284 890 375, fax: +420 284 890 056

[Land consolidation and rural development in Central and Eastern Europe]

David Palmer, Paul Munro-Faire and Fritz Rembold. - In: ZfV. Z. Geod. Geoinform. Land-Mgnt. - ISSN 1618-8950. - Roč.129, č.2 (2004), s.132-135. - Res. angl. a něm. - Lit.6.

Přeložil P. Vyskočil (zkráceno)
Zdiby : VÚGTK, 2004. - 3 s.

Klíčová slova: střední Evropa, východní Evropa, venkov, držba, produkce, období přechodu, reforma

1. Úvod

Vývoj venkova je kritický pro redukování globální chudoby a hladu. Extrémní bída je zejména venkovský jev a dokonce se předpokládá, že se vzrůstem urbanizace bída a hlad zůstanou významným jevem venkovských oblastí. V roce 2025, kdy většina světové populace bude urbanizována, odhaduje se, že 60 procent globální bídy bude na venkově (IFAD 2001). Ve srovnání s rozvojovým světem jsou evropské země v přechodu výhodněji umístěny, avšak významný nedostatek existuje v této oblasti a venkovští obyvatelé nesou větší riziko než obyvatelstvo měst. Nedostatek v evropských zemích přechodu se objevil relativně nedávno a výskyt bídy se mění od jedné země ke druhé a v rámci jednotlivého státu.

Ačkoli je nedostatek větší ve venkovských oblastech, přístup byť i k malým parcelám dovoluje mnoha venkovským obyvatelům produkovat jejich vlastní potravu. Nedostatek na venkově je však rozdělen do následujících skupin (IFAD 2002):

- farmáři na vysočině nebo v horských oblastech, kteří mají obvykle méně možností vytvářet farmářský výdělek, se setkávají s různými tržními omezeními, způsobenými jejich isolací,

- námezdní pracovníci, kteří mají málo půdy pro produkci jejich vlastní potravy,

- venkovské ženy, které se nemohou plně starat o děti na svých farmách, když jejich muži migrují za prací do měst,

- nemocní lidé a penzisté, kteří mají jako první výhody z restitucí, ale nejsou schopni sami hospodařit,

- etnické menšiny nemající užitek během privatizačního procesu.

Politická stabilizace a dobrá sklizeň v posledních několika letech přinesla dobré výsledky, avšak celkový efekt za dekádu poklesl a zabere znatelně více času a úsilí další zlepšování. Vzrůst v zemědělské produkci u mimofarmářských činností ve venkovských oblastech může být významnou silou při redukci nedostatku a hladu v zemích přechodu. Protože potřeby chudých a zejména venkovských chudých jsou různé, je potřebné pro rozvoj venkova užít přístupy sahající za ohnisko pozornosti zemědělství. Integrovaný přístup v rozvoji venkova obsahuje:

- zesílit venkovskou ekonomiku vývojem politiky prostředí směřující k široce založenému vzrůstu a spravedlivému rozdělení výhod s podporou nezemědělských činností a osvědčit přístup ke kreditní, tržní a infrastrukturní podpoře,

- sociální rozvoj ve venkovských komunitách včetně zaměstnanosti, přístupu do sociálních služeb, vodního a sanitárního zabezpečení, sociální integrace a stárnutí obyvatel, jakož i migrace mezi venkovem a městem,

- management udržitelných přírodních zdrojů včetně přístupu do přírodních zdrojů a ochrany prostředí,

- lidská a sociálně kapitálová výstavba, která by měla vést k posílení chudých a větší spoluúčasti v rozvojovém procesu.

V rámci zemí v přechodu je venkovský vývoj ovlivňován specifickými demografickými faktory (pokles a stárnutí populace ve venkovských oblastech jako výsledek přirozeného poklesu populace a migrace do měst), požadavky přístupu do EU pro mnohé země a decentralizace administrativy. Zbývající část pojednání je věnována úloze vlastnictví půdy a administrativě při podpoře integrovaného rozvoje venkova se zvláštním zřetelem na úpravy pozemků.

2. Reforma vlastnictví půdy v regionu

Některé nejzákladnější institucionální změny zavedené v zemích přechodu se týkají vlastnictví půdy. Výchozí období přechodu od centrálního plánování bylo charakterizováno relokací venkovských majetkových práv privatizací, zpravidla vyúsťující v konverzi velkých farem socialistického typu do společných akciových společností (přičemž zůstalo často bývalé vedení), nebo jejich rozdělením restitucí půdy původním vlastníkům. Během tohoto období se také změnil systém kontroly užívání půdy vládou do systému poskytujícího zabezpečení vlastnictví obyvatel. To znamenalo investice do změny politiky a legislativy a vývoje nových institucí a techniky pro zabezpečení vlastnických práv.

Společným znakem průběhu přechodu v zemích střední a východní Evropy je převaha malých parcel. V některých zemích bývalého Sovětského svazu vzrostl počet malých parcel v programu dekolektivizace. Půda družstev byla často rozdělena mezi jejich členy na principu rovnosti a majitel obvykle dostal několik parcel různé kvality. V jiných zemích byla půda při dělení na základě restitučního práva vrácena původním majitelům.

Hlavním dědictvím první fáze přechodu jsou úpravy vlastnických vztahů, kde byly malé parcely dále děleny a jsou pak jen těžko dostupné pro účely zemědělství. Pro farmáře je pak obtížné zavádět nová opatření pro zvýšení produkce a užívat strojů a odpovídající technologie. Mnoho soukromých farmářů pak snižuje produkci, což znovu působí na migraci a opouštění farmářských oblastí, zejména těch, které jsou vzdáleny od trhu.

3. Úpravy půdy a rozvoj venkova

Tyto pozemkové reformy restitucí a dekolektivizace byly podstatné pro politickou spravedlnost, ústí však v agrární struktury, které nejsou vhodné pro současnou Evropu a globální ekonomiku. Proto se nyní projevuje potřeba "druhé vlny" pozemkové reformy, tj. racionalizace venkovského prostoru konsolidací rozdělených parcel. Jednou z cest rozdělení vlastnických práv je prostřednictvím trhu s půdou. Nově vytvořený pozemkový administrativní systém je přeorientován na stimulaci trhu decentralizací služeb, zlepšením koordinace ministerstev a agentur zainteresovaných v pozemkové administrativě a rozvoji efektivního partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem. Jedním z nejdůležitějších nástrojů politiky považované pro zemědělský a venkovský rozvoj za vhodné, jsou úpravy půdy.

Úpravy půdy byly jednou z prvních oblastí reformy vlastnictví, do které se zapojila FAO. V padesátých letech bylo hlavním zřetelem zlepšení zemědělské efektivity pojmenování problémů, vyplývajících z fyzické separace parcel (časové ztráty a výdaje při pohybu pracovníků, zásobování vodou apod.), nepravidelný tvar parcel (obtížné obdělávání v rozích apod.) a omezený přístup kvůli jiným farmářům (FAO 1950). Za posledních padesát let se postupně změnila celková koncepce a současný projekt pozemkových úprav je soustředěn na spektrum venkovského rozvoje, jako je lokální stavební kapacita, venkovské služby, infrastruktura a vytvoření venkovské zaměstnanosti.

Současné přístupy k pozemkovým úpravám jsou založeny na principech jako:

- je třeba zlepšit venkovské živobytí spíše než zlepšit primární produkci potravinových součástí,

- konečným výsledkem by měla být obnovená komunita prostřednictvím trvale udržitelného ekonomického a politického vývoje celé společnosti,

- proces by měl být postupný, demokratický a řízený společností,

- snahou by mělo být asistovat společnosti při definici nových uživatelů pro jejich zdroje, a tak reorganizovat prostorové složky,

- přístup musí být ucelený a napříč sektory, při integraci prvků venkovský a širší regionální vývoj včetně orientace na vzájemnost venkova a města.

Jedním z důsledků předchozího období je odklon od systému řízení "shora-dolů". Tomu odpovídají i závěry FAO o tom, že obyvatelé venkova zemí v přechodové etapě zjišťují, že dělení je překážkou, avšak současně se domnívají, že nejsou jiné eknomické možnosti, obávají se ztráty své půdy a nepodporují řešení přicházející z centra.

Protože postupy dělení půdy se liší od druhé země a dokonce v rámci jednoho státu, je třeba přijímat zvláštní postupy. Odlišnosti jsou v horských nebo zalesněných oblastech a rovinách. Komplexní úprava půdy obsahuje relokaci parcel, jakož i prvků vývoje venkova, plánování užití půdy a managementu. V některých případech vznikají příležitosti pozemkových úprav, jejich rozšíření o obnovu vesnic, vznik cest, tvorbu drenážního systému, kontrolu erose a ochranu životního prostředí, vytvoření sociální infrastruktury a jiných veřejných zařízení.

Nejjednodušší schéma pozemkových úprav optimalizuje podmínky v zemědělském sektoru prostřednictvím alokací nebo výměnou parcel. Dělení pozemků obvykle postupuje mimo administrativní hranice. Výměna pozemků může probíhat z jedné oblasti do druhé. Takové výměny mohou být usnadněny pozemkovými bankami a národními pozemkovými fondy, dovolující vlastníkům výměnu jejich pozemků za jiné parcely nebo zvětšit jejich obdělávané pozemky.

Na více neformální úrovni jsou dobrovolné výměny půdy. Je to nejvíce rozšířená forma úprav a nejjednodušší krátkodobý postup. Redukcí poplatků za transakce je nejsnadnější forma podpory a může obsahovat zlepšení přílivu informací o vlastnictví pozemků pro trh a redukuje nebo vylučuje převod daní a poplatků. Takové postupy mohou podpořit koupi půdy aktivními farmáři a současně povzbudit vlastníky jako např. penzisty k prodeji jejich půdy. Vedle prodeje je vhodnou cestou i leasing konsolidující zemědělské transakce velmi flexibilně a FAO připravuje v současné době příručku pro uspořádávání zemědělského leasingu. Velký počet zemí v přechodovém období vyjádřilo zájem o zavedení programů úprav pozemků a v mnoha státech započaly předběžné práce.

Závěr

Přes hlubší pochopení podstaty a rozšíření pozemkového dělení v zemích přechodu je třeba poznamenat, že to nejsou žádná zjednodušující řešení. Ceny jejich uceleného schématu mohou omezovat jejich aplikace ve srovnání s menší skupinou zemí, dokonce uvažujeme-li časový horizont příští dekády nebo dvou. Ve všech projektech zabývajících se relokací majetkových práv, velký počet vlastníků půdy ve společnosti, každý se svými zájmy a aspiracemi může komplikovat veřejnou účast. Zlepšení pro uspořádání leasingu mohou vyžadovat akce na politické i operační úrovni, a to tím více, čím ceny transakcí spojené s velkým počtem krátkodobých leasingů mohou překážet rozšiřování farem.

Zkušenosti západní Evropy se ukazují užitečnými a jako jediná cesta k zlepšení toku znalostí je vývoj partnerství mezi agenturami úpravy pozemků západních zemí a států v přechodovém období. Avšak jakkoli jsou západoevropské zkušenosti důležité, neposkytují odpovědi na všechny otázky a neřeší všechny problémy. Přitom je důležitá otázka financování. I když nastávají bezprostřední problémy v zemích přechodu, začínají první projekty úprav půdy, stejně tak, jak vše probíhalo v předchozí generaci v západní Evropě.