Mapy v době války : Vzestup evropské vojenské kartografie

[Maps in a Time of War : The Rise of European Military Cartography]

In: Mercator. Wld. - ISSN 1086-6728. - Roč.7, č.3 (2002), s.28-35 : 8 obr. - Lit.11.

Přeložil J. Ján (zkráceno)
Zdiby : VÚGTK, 2002. - 4 s.

Klíčová slova: vojenská kartografie, mapy, války, evropská vojenská kartografie

Úvod

Od počátku konfliktu v Afgánistánu je kladen důraz na kartografická zobrazení. Mapy, a to jak v časopisech a novinách, tak i v televizi a na síti - poskytují představu veřejnosti, která vyžaduje vizuální informace, o málo známých oblastech světa. Generálové, vyzbrojeni ukazováky a mikrofóny, stojí na rozlehlých topografických mapách nebo před leteckými a satelitními snímky a informují o poloze země a postavení vojsk.

Pohled do historie

Dříve také nebyla zobrazení vždy k dispozici a byla mnohem méně přístupná. Nebyla součástí veřejného šíření zpráv. Rané příklady nicméně ukazují docenění role, kterou hrály mapy ve vedení válek. Nejstarší existující vizuální zobrazení spojené s vojenskou akcí je zobrazení připomínající a propagující útok Ramesse II. na syrskou pevnost Kadeš, ke kterému došlo ve 13. stol. př. Kr.

Množství psaných dokumentů ze starověké Číny odráží také povědomí o hodnotě topografie a geografie. V Sun-Tzu (Sunově umění války), datovaném kolem r. 400 př. Kr., je celý díl věnován terénu a rozlišuje šest typů spojených přímo s vojenskými operacemi: přístupnost, překážky, ohledání terénu, úzké průsmyky, extrémní výšky a určení polohy z velkých vzdáleností.

Několik jiných klasických čínských textů zhru- ba o století pozdějších si také všímá důležitosti pochopení terénu z hlediska vojenství. Zuozhuanovci uznávali, že zásadní záležitosti státu byly obsaženy v rituálech a válečnictví. Zvláštní odkazy k mapám se objevují v Guanzi (Kniha mistra Guana) a filozofické spisy Hana Feizi oceňují hodnotu kartografických materiálů pro válečnictví a národní bezpečnost dokonce do takové míry, že těmto materiálům byla vzdávána úcta hodná dobyvatele.

První rozsáhlá čínská vojenská mapa, objevená v r. 1973 v hrobce v Mawangdui v Hunanské provincii, je nyní obecně známa jako Garrisonova mapa. Toto hedvábné zobrazení, datované kolem r. 180 př. Kr., užívá barevné kódování a ukazuje zřízení různých základen a velitelství. Jiné rané vojenské kartografické artefakty zahrnují základní plány vojenských pevností ve formě vzorů na římských lampách zhruba ze 4. stol. př. Kr.

Vznik islámu v 7. stol. po Kr. je počátkem systematičtější vojenské kartografie. Existují odkazy na 702 plánů oblasti jižně od Kaspického moře, které představují země Dylam, připravené pro vládce al-Hajjaj ibn Yusufa, a na plán obklíčení města Bukhara v r. 775. Odborníci také začali zaměřovat více pozornosti na úspěchy a vliv nezávislé ottomanské vojenské kartografie. Referováno bylo o raném plánu obléhání Kijeva a Mehmed II (Dobyvatel) byl také spojován s grafickým zachycením obléhání Konstantinopole z poloviny 15. stol. Manuskripty navigačních nákresů Piriho Reise z počátku 16. stol. zahrunující Kitab-i bahriye předkládájí systematičtější přístup k námořní vojenské taktice. Zhruba ve stejnou dobu Suleyman Nádherný využíval služeb tureckého topografa Matrakci Nasuhu, který v r. 1537 dokončil rukopisný atlas válečného tažení Safavida.

Tyto rané příklady si zaslouží pozornost jako mezníky v historii vojenské kartografie. Pro omezení v prostoru, nedostatek přetrvavších příkladů a obtíže v překladání starověkých dokumentů jsem se rozhodl zdůraznit více vývoj vojenské kartografie, která se kryje s ranou expanzí evropských států a s ranými stádii toho, co kdosi označil jako "vojenskou revoluci" Západu. Toto rané období evropského rozmachu datovaného zhruba od konce 15. stol. vedlo jednak k rozšíření válečnictví a také ke vzestupu Západu jako dominantní světové moci. Také se kryje s vývojem kartografické tradice, na které evropské vojenské mapování závisí. I přes takové úzké zaměření bude možné vystopovat pouze širší témata a poodkrýt jen vybrané příklady. Můj záměr zde není ani tak nabídnout širší historii, jako spíše ukázat, jak každý národ - stát využíval tehdejší kartografii k svým vlastním jedinečným vojenským potřebám, a tak vytvářel rozdílnou vojenskou kartografii.

Vývoj vojenské kartografie

Vývoj vojenské kartografie byl ovlivněn změnami v technologii, taktice a strategii, dále uměleckými zvyklostmi a předpokládanými spotřebiteli využití takových map. Je zde důležité zmínit, že vojenská kartografie byla vždy podrobena měnícím se náhledům mezi vojenským a politickým užitím mapy. V nejužším smyslu funkčnosti jsou vojenské mapy navrhovány pro zvláštní taktický a strategický účel a tak nesou informace relevantní válečným plánům - topografii, opevnění, postavení vojska, atd. Tyto mapy však mohou být také navrženy tak, aby nesly informace veřejnosti, nebo aby připomínaly konkrétní vojenskou událost. V historii se map užívalo k předávání politické myšlenky často ve formě propagandy. Jedním explicitním a raným příkladem je Leo Belgicus (Belgický lev) a jeho četná vydání, která se objevila během nizozemské osmileté války se Španělskem.

Vojenské síly se také spoléhaly do velké míry na mapy zhotovené pro jiné účely, a až později byly přizpůsobeny vojenskému použití. Raný přiklad by mohl zahrnovat pravděpodobné (a ironické) využití španělským válečním loďstvem v r. 1588 nákresů z právě publikované anglické edice The Mariners´ Mirrour. Tyto náčrty byly po část století dlouhé nadvlády holandských a flámských vydavatelů v produkci námořních manuálů a atlasů, které měly jak komerční, tak vojenské využití. Mnohem pozdější příklad pochází z nedostatku map dostupných Spojeným státům, když vstoupily do 2. světové války. Jako součást úsilí zaktualizovat inventář byl Walter Ristow, později předsedající Oddělení map Veřejné knihovny v New Yorku, povolán, aby předsedal Geografické a kartografické sekci pobočky Úřadu vojenské rozvědky.

Hrdé místo raného vývoje západní vojenské kartografické tradice musí být připsáno státům v severní Itálii. Mapa jezera Garda z pozdního 13. stol. představuje pevnosti a oblastní mapy z 15. stol., které byly mezi prvními, jež zachycovaly zvláštní vojenské zájmy. První mapy sponzorované státem byly zadány Benátskou radou deseti v r. 1490 a Benátky byly pravděpodobně jediným místem na konci 15. stol. v Evropě, které užívalo těchto map pro vojenské účely. Opevnění města jsou jasně patrná v Entliche Unterricht Albrechta Dürera z r. 1527. Dürer založil svá kartografická ztvárnění na svých cestách z konce 15. stol., ačkoli neměl kontakt s nejpokročilejšími příklady tehdejší italské vojenské kartografie a tato omezení byla patrná v jeho díle.

Přes tyto rané příklady obsáhlejší a institualizovaná vojenská kartografie v Evropě pevně nezakořenila dřív než na konci 16. stol., kdy to dovolil technologický a ekonomický vývoj. Niccolo Machiavelli, ve svém Arte della Guerera (Umění války) z r. 1521 komentuje důležitost geografie pro vojenské záležitosti, ačkoli si značnou část vypůjčil ze třetí knihy pamětihodného díla Vegetia De re militari, sepsaného kolem r. 390 po Kr. Vegetius připravil svá pojednání pro císaře Valentiniana II., přesto to vzbudilo v době svého publikování jen málo pozornosti.

Anglie měla pouze malou, pokud nějakou, vybudovanou vojenskou kartografii před 16. stol.. Ve skutečnosti obecný nedostatek geografické znalosti a nepřesnost v pobřežním mapování způsobila Anglii vážné problémy, když vypluli, aby se střetli se španělským válečným loďstvem v červenci r. 1588. Vláda Jindřicha VIII. však byla předzvěstí pro anglickou vojenskou kartografii nejspíše proto, že v té době byla Anglie pod neustálým vojenským tlakem, nejčastěji ze strany Francie. Jindřichova vláda byla svědkem vyhotovování detailní obrazové mapy severního pobřeží Kentu, pravděpodobně založené na informacích z místních průzkumů a asi zadané vládou se zvláštním záměrem zjistit místní vojenské schopnosti a nedostatky.

Obecné znalosti geografie se rozšířily z části díky přístupnosti tištěného překladu Ptolemaiovy Geografie, která byla nástrojem ve výuce mnohých mladých Angličanů. Tito mladíci, často chudí, se nechávali najímat jako obchodníci a vydávali se do severní Itálie a tak se obeznamovali s místním užitím vojenského mapování. Thomas Cromwell, který r. 1539 přesvědčil Jindřicha VIII., aby si zadal pobřežní zmapování k vojenským účelům, byl jedním z oněch mladých obchodníků.

V pozdních letech vlády Jindřich opakovaně vysílal vojenské inženýry jako zvědy, aby shromažďovali použitelné geografické informace. Od r. 1540 se objevily mapy v mnoha britských psaných textech včetně těch, které se zabývaly vojenskou historií. Jindřich si zadal u Jeana Rotze vizuálně omračující Knihu hydrografie, datovanou do r. 1542, se zvláštním zřetelem na vojenské použití. Anglická účast ve válce se Španělskem nebo v marlburianských válkách vytvořila jiný význačný mezník v historii evropské vojenské kartografie. V r. 1722 Eugene Henri Fricx, bruselský knihkupec, vydal dílo Tables des cartes des pays bas et des fontieres de France..., věnované těmto konfliktům. Byl to pravděpodobně první vojenský atlas ve velkém měřítku v Evropě.

Na počátku 16. stol. byli Francouzi v podobné nevýhodě oproti svým severním italským protějškům. V r. 1495 si Karel XII. zadal u Jacquese Signota nakreslení mapy se záměrem vytyčit trasy vojsk přes Alpy. Výsledkem toho byla v r. 1515 tištěná La Carte d´Italie, která šla dále než původní požadavek a zachycovala nejlepší místa pro přepravu dělostřelectva. Francouzští vojáci účastní v potyčkách s italskými silami od konce 15. stol. do poloviny 16. stol. se střetávali s názory svých protivníků, co se týče důležitosti map pro vojenské akce.

František I. skoro pořád válčil, a proto se nepřestával zajímat o opevnění, pro která nejprve, podobně jako Jindřich VIII., využil služeb italských inženýrů. Oronce Fine, který na sebe upozornil později jako kartograf, sloužil jako vojenský inženýr pro Františka, který si byl také dobře vědom důležitosti zahraničních vojenských výprav. Pozdější francouzští vladaři, včetně Karla IX. (syna Kateřiny Medičejské) a Jindřicha IV., projevovali jasný zájem o vojenskou kartografii. Počátkem r. 1590 Jacques Fougeu, jeden z Jindřichových "vydržovaných mistrů", připravil mnoho map Francie a okolí, aby poskytl informace týkající se umístění jednotek.

Kardinál Richelieu, gigantická postava počátku 17. stol., dlouho a hořce soupeřil se španělským vévodou Olivares. Vévoda, ačkoli byl historicky méně významný než Richelieu, byl znám pro své geografické zájmy a topografické dovednosti. Oba muži horlivě shromažďovali knihy a byli také horlivými čtenáři. Nicolas Sanson, který byl také učitelem Ludvíka XIII., vyučoval kardinála Richelieu jak využívat mapy.

V r. 1624 Richelieu obdržel atlas, který obsahoval 58 map, pravděpodobně vyhotovený pro plánovaný útok na Španělsko. Vyjma jedné barevné mapy připravené Salamonem de Causem, královským inženýrem, byly mapy vytvořeny anonymně. V r. 1634 Jean Guerard připravil ohromující mapu světa, Carte universelle hydrographique, kterou věnoval Richelieumu a tak mu poskytl informace o nejnovějších objevech tehdejších evropských mocností.

Když Ludvík XIV. vstoupil na francouzský trůn v r. 1661, mohl se proto spoléhat na solidní základy francouzské vojenské kartografie. O dva roky později jeho přední ministr, Jean Baptiste Colbert, nařídil provinčním důstojníkům poslat všechny dostupné mapy místních oblastí, aby Nicolas Sanson, pozdější královský kartograf, mohl opravit zjevné nedostatky. Ludvík a Colbert si byli očividně vědomi vojenského využití těchto map.

Jiný raný kartografický počin s vojenským dosahem byla Tordesillaská smlouva (1494), která aktualizovala papežskou bulu Alexandra VI. z r. 1493 a zřídila pomyslnou severo-jižní linii uprostřed Atlantiku, aby se předešlo konfliktům mezi Španělskem a Portugalskem, co se týče územních nároků v Novém Světě. Smlouva spojovala vojenskou, náboženskou a politickou sféru a také symbolizovala nadřazenost dvou impérií v počátečních stádiích evropské expanze. Tordesillaská linie se objevovala na mnoha pozdějších mapách.

Španělsko naneštěstí rozvinulo málo, jestli vůbec, nějaké národní kartografické zdroje a politika vedená Portugalci počátkem 16. stol. měla katastrofální následky pro španělské Habsburky. Jedna z nejžalostnějších událostí v historii kartografie se stala v r. 1504, kdy vláda Lisabonu nařídila úplnou destrukci jistých druhů map a zakázala vývoz všech kartografických nástrojů a s nimi spojených pomůcek. Královské nařízení vydané 13. listopadu 1504 také zakazovalo přípravu navigačních map, které demonstrovaly jakýkoli detail jihu směrem od řeky Kongo. Také nařizovalo stáhnutí všech rozsáhlých map, aby bylo umožněno vymazání podobných citlivých informací.

Tato rozhodnutí pomáhají osvětlit jak to, co sestavovatelé Portugaliae monumenta cartographica nazývají "nejúžasnějším tajemstvím v historii portugalské kartografie" a také proč téměř všechny známé portugalské mapy z té doby nebyly zachovány. Logickým důsledkem toho je také to, že nedostatek snadno dostupných kartografických informací bylo z části zapříčiněno a z části uskutečněno úpadkem španělského impéria. Cenzura kartografického materiálu se pravděpodobně nedělala výhradně z vojenských důvodů, ale tato rozhodnutí měla zřetelně vojenský dopad.

V r. 1586 Bernardino de Escalante načrtl strategickou mapu pro invazi do Anglie, plánovanou Filipem II. Vladař také zamýšlel obstarat pro každou španělskou loď vhodné mapy, nejspíše z Waghenaerova Mariner´s Mirrour, které byly přeloženy do angličtiny v r. 1588. Podobné přípravy byly podnikány pro další pozemní konflikty, jak tomu nasvědčuje množství map připravených pro vojenské akce na severu vedených vévodou Albi, Donem Fernandem Alvarezem de Toledo.

Španělsko bylo naneštěstí stále zcela závislé na cizích kartografech, když se obracelo na Holanďany poté, co Portugalsko zavedlo cenzuru. Bylo zde několik důvodů, proč Španělsko zanedbávalo svoji vlastní kartografickou inovaci, ale ať jsou důvody jakékoli, r. 1642 nemělo tehdejší nové kartografické materiály a bylo nuceno používat všeobecný 70 let starý atlas k rozvinutí vojenských strategií.

Rakouští Habsburkové vládnoucí jako absolutní vládcové a centrálně spravovaný stát se objevují až v 18. stol. Rozsáhlé mapy odrážejí tuto ranou politiku a ačkoli zde existoval zřetelný zájem o geografii, nevedlo to k systematickému užívání map pro budování státu. Některé mapy ze 17. stol, připomínající důležité bitvy, byly zhotoveny jako historický záznam a jako nástroj propagandy. V r. 1764 následně po smrti posledního španělského Habsburka rakouská monarchie dala zhotovit úplnou mapu svých držav, jejíž výsledkem byl 23 letý projekt, který obsahoval více než 5000 map. Od každé mapy byly zhotoveny pouze tři kopie, které byly pečlivě střeženy do r. 1864. Technicky byly tyto mapy méně působivé než Cassiniho mapa Francie, zato byly mnohem méně nákladné.

Polsko a Litva zabíraly nejrosáhlejší území v Evropě 16. stol. Král Báthory, nadaný vojevůdce, zřejmě konzultoval Orteliusovo Theatrum orbis terrarum, když plánoval válku s Turky a také používal Mercatorovu mapu Evropy (1572) v přípravě útoku na Moskvu. Stanislaw Pacholowiecki vyhotovil první známý příklad specificky polské vojenské kartografie v r. 1579 právě pro vojenskou akci Báthoryho.

Na konci 18. stol. král Stanislaw Augustus Pomiatowski, poslední polský král, byl znám pro svůj zájem o kartografii. Založil Kadetskou školu, jejímž záměrem bylo alespoň částečně připravovat vojenské kartografy. Krátce nato také založil Sbor inženýrů Koruny, aby napomáhali s plánováním a výstavbou opevnění a případně aby organizovali kartografické průzkumy. Tyto instituce přišly zhruba 50 let poté, co Francouzi založili první hydrografický úřad, ale 70 let před tím, než byl založen Britský hydrografický úřad.