VÚGTK 13 171

[Planimetric Mapping of World Continental Land Surfaces]

/ Mary Lynette Larsgaard. - Santa Barbara :  Map and Imagery Laboratory, Davidson Library, University of California.

Přeložil Jan Rambousek (zkráceno)
Zdiby: VÚGTK, 2005. - 5 s.

Klíčová slova: mapování, historie, planimetrické mapování, Afrika, Austrálie, Eurasie, Amerika

1. Planimetrické mapování v letech 1700-1800

Přehled

Francie dala světu vynikající kartografy, zejména Guillauma de l´Isle (běžně známého jako Delisle) (1675-1726), Jean Baptistu Bourguignon d´Anville (1697-1782), a Phillippa Buache (1700-1773) (Lister 1970, s.48-50).

De l´Isle vytvořil téměř 100 map, a vedle mnohého dalšího dal Středozemnímu moři jeho správnou délku (Jervis 1938, s.195). De l´Isle nechával neprozkoumané oblasti prázdné tak, jak činil i d´Anville.

D´Anvilleovým velkým přínosem kartografii bylo vynechávání neprověřených skutečností, tím se stala jeho kartografie vědeckou (Dickenson and Howarth 1933, s.117).

De l´Isleova mapa světa z roku 1700, zbavená Ptolemaovy tradice byla ve své době nejpřesnější (Jervis 1938, s.195).

Kartografové počínaje od druhé poloviny sedmnáctého století byli význační svou snahou o kartézskou přesnost a v tomto směřování vedli Francouzi (Armando Cortesao 1969-70, s.6). Osmnácté století se vyznačovalo zejména vzrůstem velkých evropských mocností v prostředí neustálého válčení, které si vyžadovalo velkoměřítkové mapování, a tím i státní mapy (Raisz 1948, s.35). Souběžně se vyvíjely potřebné technologie, z nichž nejvýznamnější část připadla na vznik přístrojů, jako byl chronometr v roce 1764, sestavený Johnem Harrisonem, který byl "dostatečně pevný a přesný", aby umožnil měření zeměpisných délek z rozdílů místních hvězdných časů  času základního poledníku (Crone 1968, s.134; Arthur H. Robinson 1973, s.453).

Sextant a teodolit, který se stal později účinným přístrojem pro měření úhlů, se staly důležité pro měření. První výsledky těchto technologických pokroků znamenal vzrůst přesnosti při tvorbě hydrografických map (Baker 1967, s.159).

2. Planimetrické mapování Afriky:  1700-1800

Až koncem sedmnáctého století počalo objevování nitra jižní Afriky; kolem roku 1700, začalo evropské pronikání do Alžíru a vnitrozemí západního pobřeží do oblasti zvané francouzská západní Afrika (Debenham 1960, s.239). Mapy se stávaly přesnější a méně ozdobné, jak svědčí Jonathan Swift ve své slavné citaci (bez níž by žádné anglicky psané dějiny kartografie nebyly úplné):

So geographers in Afric-maps,

with savage pictures fill their gaps;

And o'er unhabitable downs

Place elephants for want of towns.

(z díla On poetry 1./177)

Osmnácté století se stalo počátkem konce pravdivosti Swiftova čtyřverší.Vznikala celá řada map a  Ptolemaova verze Afriky se pomalu opouštěla (Lister 1970, s.98; Tooley 1966, s.5). Jezero Njasa začalo dostávat ty správné tvary a Madagaskar, který byl až do roku 1648 opomíjen, v polovině století měnil na mapách svou podobu (Heawood 1965, s.166-167). Století ovládala francouzská kartografie a jí samotnou zase jména Guillaume de l´Isle a Jean Baptiste Bourguignon d´Anville De l´Isle byl první, kdo opravil zeměpisné šířky a zeměpisné délky, a také první, kdo přehlédl dvě Ptolemaova jezera na Nilu. Jeho mapu z roku 1700 kopírovali až do vydání d´Anvilleovy kritické mapy. I tak něco z tradice přežívalo na produkci Overtona a Sayera, 1730-1770, kteří ponechali velká vnitrozemská jezera, měsíční  a spojení říčních soustav (Langlands 1971, s.67; Ravenstein 1891, s.299; Randles 1958, s.88; Tooley 1969, s.iv, v).

Koncem osmnáctého století jihoafrické prostory až po řeku Orange byly známy ve svých základních rysech, jakož i suché oblasti jihozápadní Afriky. Postupoval průnik Evropanů do vnitrozemí a celkem známé byly mapy ostrovů - Kanárských, Madagaskaru, Kapverdských a Svaté Heleny (Tooley 1961, s.99; Lister 1970, s.98). I když se mapování konečně stalo vědou (nebo lépe opět po epoše Řeků a Římanů), zachovává si ze své minulosti pověst nevědeckého umění.

3. Planimetrické mapování Austrálie:  1700-1800

Když ztratili Holanďané, kteří byli především obchodníci, pak válečníci a náhodní objevitelé, svůj zájem o Austrálii, ustoupil pátý kontinent na 150 let do pozadí (Knight 1967, s.85). Pouze francouzští kartografové se pokoušeli zaplňovat bílá místa a vzdor d´Anvillovi a de l´Isleovi pouze spekulovali, a tak zobrazení kontinentu je poněkud zvláštní (Tooley 1979b, s.xi, xii).

Holanďané počátkem století považovali jižní oblasti za skupinu ostrovů (Skelton 1958, s.223). Jižně od obratníku Kozoroha má (pokud nezasáhli Francouzi) prázdný prostor od tasmánského západního pobřeží Nového Zélandu téměř po Patagonii. V polovině století byli kartografové s to vytvořit zhruba správnou mapu světa s výjimkou tří oblastí (které všechny doplnit Cook): severozápadní pobřeží Ameriky, severovýchodní pobřeží Asie a  vzdálené jižní šířky, tvořící poslední největší obtíže (Tooley 1964, s.3).

Mapa Nového Zélandu kapitána Cooka z let 1769-1770 je "pouhým náčrtem" (Hargreaves 1964, s.3). Nicméně zůstane až do roku 1840 jediným anglickým podkladem ("Maps and mapping" 1968, s.A232). V roce 1770 Cook objevil a zaměřil celé východní pobřeží Austrálie (Schilder 1972, s.43; Tooley 1979b, s.xii). Nezmapováno zůstalo jihovýchodní pobřeží, tam práce počaly v roce 1788 (Schilder 1976, s.204). Pronikání do vnitrozemí až r. 1791 (Ballard 1972, s.24). V roce 1799 George Bass a Matthew Flinders si ověřili, že Tasmánie je skutečně ostrov a úplné mapování pobřeží Austrálie skončilo (Schilder 1976, s.204; Dickenson and Howarth 1933, s.129).

4.   Planimetrické mapování Eurasie:  1700-1800

Asie

V Číně jižně od Pekingu začali jezuité s měření v roce 1705, Velkou zeď r. 1708, a Mandžusko v roce 1709 (Regis and Jartoux) a následovali další. V roce 1715 byly podklady o celé Číně vyjma Tibetu. 1717 poskytli dva lámové data o Tibetu, která nadlouho zůstala jediná. (Heawood 1965, s.139-49; Fauvel 1901, s.65). Celkovou mapu nakreslil otec Jartoux 1718; uveřejnil ji v Paříži J.-B. du Halde v roce 1735, a 1737 v d´Anvilleově „Nouvel Atlas de la Chine“ (Heawood 1965, s.140; Brucker 1890, s.378; Tooley 1952, s.107; Walter Fuchs 1937, s.20-21).

Západní kartografické zdroje pro Koreu před mapou vydanou 1710-1735 map otcem Jean-Baptiste Regisem byly nepřesné; d´Anville kopíroval Regise pro své "Royaume de Coree" 1735 a to se užívalo po 150 let (McKuen 1977).

Kresba pobřežní čáry Palestiny se mezi 1730 a 1841 měnila ("Present geography" 1857, s.81). Po roce 1701 Guillaumeův Arabský poloostrov se již od současných map moc neliší. D´Anvilleova velká mapa Asie z r. 1751 ponechává vnitrozemí prázdné (Tibbetts 1954, s.24).

Mapy Indie se zlepšily, až když angličtí vojenští inženýři prošli celou zem (Gole 1976, s.61-75; Markham 1969, s.54). Význačně se na tom podílel James Rennell, hlavní bengálský zeměměřič v roce 1764, když mu bylo 21 let (Tooley 1952, s.104; Gole 1976, s.75).

Počátkem osmnáctého století bylo řádně zmapováno japonské pobřeží. Mapa Sieur Roberta v roce 1750 lépe znázornila severovýchodní část ostrovů (Tooley 1961, s.108). Ostrovy Ryukyu zakreslil roku  1758 jezuita Antoine Gaubil (1689-1759) (Lister 1970, s.105).

Barma dostala své tvary v roce 1795 díky plukovníku Symesovi (Yule 1857, s.54).

Evropa

Mapování západní Evropy doplňovalo podrobnosti. Velkou mapu Islandu vydali Dánové 1723 (Hermannsson 1931, s.44). Mapování Skotska skončilo 1745 (Rae 1956, s.122).

Po roce 1772 bylo Polsko poměrně dobře zmapováno, zejména v měřítku 1:525 000 a vydáno v letech 1771 až 1772, a na šestnáctidílné mapě 1:675 000 pak r. 1771 (Buczek 1966, s.91-92).

Rusko

Počátkem osmnáctého století přecházelo mapování Ruska do ruských rukou, kdy již hlavní obrysy severu Asie byly známy (Bagrow and Castner 1975b, s.97; Newby 1975, s.148). Atlas Semjona Remezova „Čerťožnaja kniga“ byl ukončen v roce 1701 (Bagrow and Castner 1975b, s.38-42). O kartografii měl velké zásluhy car, a to Petr I. (Pjotr Aleksejevič Romanov, 1672-1725) (Essays 1975, s.27). Petr založil Sucharevovu navigační školu v roce 1701. Zeměpisné oddělení Královské akademie věd pod vedením Josepha Nicolasa de l´Isle (Essays 1975, s.viii) zpracovávalo mapy. Louis de l´Isle de la Croyere, bratr Josepha and Guillaume, prozkoumali Laponsko, Archangelsk a pobřeží Severního moře, došel do Kamčatky a s Vitem Beringem při druhé expedici zemřel vyčerpáním (Brown 1948, s.502-503; Wroth 1944, s.219-20).

Afanasij Šestakov (1725-1729) doplnil mapu Kamčatky a východního pobřeží Sibiře po 67 stupnů 18 minut N. Druhá expedice na Kamčatku (1734-1743) došla v Severní Americe až po zeměpisnou šířku 55 stupňů N a obě výpravy vedl Vitus Bering. Všechno se utajovalo, ale kopie map byly pořízeny a propašoval je do Paříže de l´Isle (Breitfuss 1939, s.87, 89-90, 99; Bagrow 1950b, s.35; Campbell 1967, s.4; Washburn 1952, s.236; Bagrow a Castner 1975b, s.168).

Professor Muller v roce 1736 vyslovil předpoklad, že Severní Amerika a Asie jsou odděleny. Stalo se tak na Deschneurově objevu oceánu na východ od Kamčatky v roce 1648. (Burner 1818, s.81; Bagrow 1952, s.91, tvrdí, že Deschneurova publikace se objevila až 1742).

Od roku 1771 bylo mapování Černého moře zcela přesné. Pobřeží severního Pacifiku 1741 (Atobe 1969, s.9; Tompkins 1955, s.1; Akademiia Nauk SSSR 1962, s.xv; Bagrow a Castner 1975b, s.223-32).

5.   Planimetrické mapování Latinské Ameriky 1700-1800

Okolo roku 1700 hlavními nezmapovanými oblastmi Mexika byla východní část vnitrozemí a sever střední části. Velké oblasti podél Amazonky byly zcela neznámé (Debenham 1960, s.238; Heawood 1965, s.175). Pobřežní čára Venezuely se vyplňovala a mapy Guatemaly ukazovaly „jistou přesnost“ (Archivo General de Indias 1968, s.6; Pan American Institute of Geography and History Centro 1952, s.5). Zejména po roce 1730 byli velmi činní jezuité až do vyhnání v roce 1767 (Decoud 1904, s.46; Heawood 1965, s.46).

Významnou je mapa z roku 1775 nebo 1776 „Mapa de America Meridional“ od Juana de la Cruz Cano y Olmedilla, (Platt 1933, s.660; Raisz 1948, s.35; Kish 1970, s.125-26; Luxardo de Castro 1952, s.87). Mezi léty 1774 a 1778, J.C. Hennemen sestavil mapu Surinamu, poprvé po mapě Moggeově (Wekker 1966, s.196).

Koncem století byl probádán Ecuador a Chile (Bettex 1960).

6.   Planimetrické mapování Severní Ameriky 1700-1800

Až do počátku osmnáctého století se mapy omezovaly na východní pobřeží (Ristow 1971, s.197). Oblasti východně od Mississippi a oblast Velkých jezer se zkoumala extenzivně. (Oppen 1975, s.32; Karpinski 1931, s.12). Mapování východní části urychlily územní spory Británie a Francie (Bagrow 1964, s.194; Tooley 1961, s.113; Crone 1968, s.135).

De l´Isle vydal, podobně jako pro jiné kontinenty, mapy Severní Ameriky, první 1700, správně znázorňující Kalifornii jako poloostrov (Lockman 1978, s.21). Nejdůležitější je jeho mapa z roku 1703; de l´Isle užil 67 různých zdrojů, včetně dopisů otce Kina (Kish 1978, s.30; Hamilton 1934, s.65; Tooley 1967, s.4).

Mapa otce Kina z roku 1710 byla déle než sto let nejlepším zobrazením severozápadu Nového Španělska (Burrus 1965, s.61). Jižně  od 45 stupňů N bylo mapování západního pobřeží "zcela španělsko věcí" (Koeman 1977, s.3). De l´Isleova mapa Severní Ameriky z roku 1718 je základem pro následné mapy povodí řeky Mississippi; první obsahuje název Texas (jako "Teijas"), (Lockman 1978, s.23; Fite and Freeman 1926, s.177-79).

V roce 1719 zahrnuje mapa Henri Chatelaina většinu objevů, které učinili Champlain, La Salle, and Joliet (Oppen 1975, s.32). Druhá polovina století znamená velký pokrok (Thomas R. Smith 1977, s.4).

Moderní mapování britské admirality na východním pobřeží Kanady počalo 1750.  (Tooley 1964, s.3). Mapu Virginie z roku 1751 od Petra Jeffersona a Joshuy Frye užívali až do roku 1826 (Roberts and Bloomer 1939, s.viii).

Mapa Dr. Johna Mitchella 1755 je pro historii USA významná, protože se užila pro oddělení od britských kolonií (Karrow 1977, s.11; Kish 1978, s.16).

Přesné vyměřování zálivu Delaware v roce 1756 dalo rytou a tištěnou mapu velkého měřítka od Joshuy Fishera. Nahradila ji až mapa U.S. Coast Survey 1849 (Wroth 1950, s.93).

Hlavním problémem byly však nepřesné námořní mapy. Po zavedení chronometru 1777, „Atlantic Neptune“ (tištěný britskou admiralitou), byl sbírkou pobřežních map východní části USA a Kanady (Cumming 1974a, s.51-56). Mapy si vyžadovala i válka o nezávislost, jak zdůraznil i George Washington 25. ledna 1777 (Ristow 1971, s.191).

Severozápadní pobřeží, byť po 58 stupeň N dobře zakresleno v roce 1779), bylo pak navštíveno konečně někým jiným než Španěly či Rusy – Cook - poprvé po Drakeovi 1579  (Wheeler 1885, s.486; Tooley 1964, s.3). V roce 1779 byl Cook zabit na Oahu (Baker 1967, s.188).

V kontinentální armádě sloužil Robert Erskine jako hlavní geograf a zeměměřič od roku 1777 (Friis 1958, s.188; Heusser 1966). Následovala po válce Ordinance 1785, která USA dala pravoúhlou „township“ (dosud platnou) (Joerg 1951, s.272; Friis 1958, s.189). Mezi kartografy patřil i prezident Thomas Jefferson (Cumming 1974b, s.59); Lister 1970, s.109).

Zástupci Hudson´s Bay Company, kteří původně měli vyřešit otázku severozápadního průchodu, došli v polovině století k jezeru Athabasca a k Velkému Otročímu; 1789 Alexander Mackenzie, zaměstnanec této společnosti postupoval dále do Arktidy a 1792 dosáhl řeky Frazier (Baker 1967, s.221-27).

Ruské objevy vedly k průzkumu Aleut (Essays 1975, s.88-089). V roce 1796 Arrowsmithova mapa má přesto četná bílá místa v západním vnitrozemí (Oppen 1975, s.35). Kolem r. 1800 se krajina východně od Mississippi a severně od Mexika po jižní Nevadu objevila na mapách. Vnitrozemí Kanady bylo málo známé, i když objevitelé pracovali na západ od Velkých jezer a na jih a západ od Hudsonova zálivu (Outhwaite 1938, s.218; Debenham 1960, s.238). Grónsko vypadalo na mapě stejně jako v šestnáctém až po osmnácté století (Hobbs 1949, s.19).